Nadržená medvědice s kokonem na zádech, aneb Letní přechod Malé Fatry.

Fotky, kuk mal!

Taky se divíte, že sem zase píšu? Neni to zvláštní jen proto, že píšu během posledního měsíce již druhý článek, ale hlavně proto, že to je důkaz mého přežití. Které jsem neočekávala. Ale nepovedlo se jim to! Snažili se mě utahat a totálně ze mě vysát energii, nebo mě ušikanovat, nebo urejpat nebo donutit mě spácht sebevraždu. Ale chlapci nepočítali s tím, že jsem tak odolná, vytrénovaná z domova :)

Takže jsme se po pěti, vlastně po třech dnech vrátili z Malé Fatry, kde jsme napochodovali pěkných pár kilometrů a já nezhubla ani kilo. Trága. To znamená co? Že mise byla neúspěšná. A že asi nebyla až tak náročná. Což teda, musím přiznat, nebyla. Až na první den. Pak jsem v sobě oběvila alunátorské schopnosti a v záloze jsem měla kokonie kokonů, kteří vyznávali kokonismus, čili myšlenkovou náplň alunátorismu. A to mi dodávalo sílu.

Všechny fotky jsou tady, ale abyste se s nimi nemuseli mořit, je jich totiž přes 400 (ale všechny zajímavé), podívejte se na fotopříběh, „Jak jsem trpěla“. Je to stručný a jasný výtah toho, jaké to na Malé Fatře bylo.

Abych to uzavřela, s Cimbálem, Pavloslavem, Ondromilem a Josefákem to bylo úžasné a dokonce se mi povedlo smát se tři hodiny v kuse. Obvykle dávám tak hodinu, tohle byl nadprůměrný výkon.