Slečně Nezbedné bylo dvacet.

Takže jsem se po dlouhé době, po dvou dnech, zvedla od učebnic. Teď mi došlo, že většině lidí asi ty dva dny opravdu přijdou hodně. Ale mělo to vyznít jinak, ale… das ist egal. Prostě jsme se sešli v Jackovi a oslavili jsme to.

Bylo to největší setkání naší třídy od začátku školního roku (školního roku, to zní tak hezky středoškolsky!), jsem byla překvapná, kolik lidí dorazilo… Teda někteří se na Péťu vyprdli, jako třeba céčáci, Pavloslav… No když jim na Pétě nezáleží a třeba maji radši míč, že, Pavle, nedá se nic dělat. A některé lidi jsem vyděla fakt po půl roce! Třeba Péťu Nuny, erschütternd. A nebo Jíťu.

Péťě jsem dala dárek, o kterym hned věděla, odkud je, z HM, takže to bylo pěkně trapné. Jinak byla veledary zasypána, asi byla fakt hodná (jo aha, to neni Ježíšek), ale Vojta ohodnotil můj dárek jako nejhezčí… Určitě to nebyla ironie, určitě ne.

Jinak večer dobrej. Maty mě neustále sexuálně obtěžoval a chtěl mě uškrtit, Honzovo povídání bylo takovou kulturní vložkou, Aleš byl protivnej, Brody roztančenej, Zuzka s Míšou zamilovaný… a Péťa byla nejlepší oslavenkyně na světě ;). A dozvěděla jsem se, že já jediná jsem tak divná, že se od začátku školy učím. Třeba Péťa Nuny se dostala na školu, na kterou se myslím jen tak někdo nedostane, ale stejně se moc neučí… Marketingová komunikace či jak. A já myslela, že to chodí opačně. A všichni na mě – ty už se teď drtíš, joo? Přitom já jsem již tak dlouho v hlubokém učebním procesu, že mi slovo „už“ nepřijde vůbec na místě ;).

A dom jsem jela v 5 ráno, to bylo vzrůůšo. Mlha jak mlíko a já tak ospalá, že bych fakt přivítala nějaká podpírátka víček ;). To nešlo vůbec udržet! Ale přežila jsem, sama se divím.

No a fotek je hafo… Mrkněte.