Popitevák – první facka

Jsem naštvaná, smutná, zklamaná… ale mám to.

Téhle zkoušce předcházely 3 měsíce učení a 14 dní pitev (6x). Každá skupina měla dvě mrtvoly, sundali jsme kůži, tuk, vazivo, oddělili svaly a vypitvali cévy a nervy, jak jen to šlo. Byli jsme tak nějak napůl, tzn. že já jsem byla skoro pořád u jednoho těla. No a teď, u zkoušky, jsem samozřejmě byla zkoušená u těla druhého, které jsem skoro neznala… Člověk by se samozřejmě měl orientovat v každém těle, ale realita je trochu jiná, zatím. A zkoušela mě Němcová. Tragédie.

Řeknu vám, já měla pocit, že jsem tak nabušená, tolik dní jsem se učila, nejlíp jsem uměla záda a nohu, dál spostu topografie, plexy a tak. A před zkoušením říkám Martině – fakt nerada bych palmu (jako dlaň). A hádejte, na co mě zkoušela…

Tak ale popořádku.

Přišla mi nepříjemná. Hned jak jsem přišla, ani se na mě nepodívala, prostě jsem jí zjevně byla úplně ukradená. Pak mi tak z dálky ukázala směrem k axile a ať popíšu ty dva útvary. Tak jsem skvěle popsala formen humerotricipitale a omotricipitale, ohraničení a co jimi vede. A potom přišel kámen úrazu. Zeptala se ma na arterii, říkám arteria profunda brachii, ok a pak mi ukázala nerv. Říkám – nervus radialis. Prý to není nervus radialis. Tak jsem úplně zoufalá zkoušela snad všechny nervy, co tam mohou vést, i nesmysly, jenže ruka byla zkroucená, člověk si ani neuvědomí, co je nahoře, co dole, co je přední, co laterální skupina… Tak tam melu n. musculocutaneus, ulnaris, cutaneus brachii medialis, s každym slovem se na mě koukala jako na většího a většího blbečka, fakt to bylo příšerný. A nakonec mi tedy řekne, že to byl nervus radials. Samozřejmě jsem jí řekla, že to jsem odpověděla hned na začátku, jenže co, věřit mi může a nemusí a hlavně dojem, že jsem úplně dutá už nezměnim, že… Potom se mě zeptala na nějakou cévu, o který jsem v životě neslyšela, smůla. A potom předloktí. Ukázala jsem n. medianus, n. ulnaris a potom to, co jsem ze všeho nejvíc nechtěla! Palma… A ryla a ryla. Nakonec jsem všechno věděla, ale asi mi trvalo, než jsem se vymáčkla. Navíc jsem ji nikdy naživo neviděla, jen v učebnici.

Tak mi řekla B, skoro C. Takže B-C nebo co… Jenže – nechápu, proč si (asi většina zkoušejících) vybere jedno místo a to pitvá, místo aby zkoušeli na celém těle. Jakmile vidí, že si člověk někde není jistej, tak rejou a rejou a jsou nejspíš šťastní. Vždyť po takovém krátkém zkoušení nemůžou říct, na jakou známku člověk znalosti. Nezeptala se mě ani na jeden z asi 50 topografických útvarů, který jsem uměla dopodrobna, nezeptala se mě na svaly zad, hrudníku, břicha, na plexu sacralis, lumbalis, na bérec ani na stehno…

Bylo to hrozné, strašně jsem se bála, že mi to nedá, když jsem pořád „nemohla přijít“ na n. radialis. Ale když se to tak vezme, nevěděla jsem název dvou nedůležitých arterií (opravdu podřadných, ani nevím, že existují) a mám B-C. Jsem z toho smutná, protože nejsem zvyklá na známky v přepočtu 3-4, ale je mi jasné, že musím být šťastná, že mám zápočet. Dost lidí ho totiž nedostalo.

Jen bych dodala, že ta známka nebyla nespravedlivá, spíš to zkoušení a její přístup se mi vůbec nelíbily.