Medicína není škola, to jsou galeje

Jsem štěstím bez sebe, můj první email, co jsem napsala po zkoušce byl Simče:

Simčo, znáš takovej ten pocit strašnýho štěstí, jak se ti úplně svírá hrudník a ani se nemůžeš pořádně nadechnout a chce se ti skoro štěstím brečet? Tak to teď mám já. Mám za sebou školní věci.
Budeš na plese?

Takhle jsem se v úterý cítlila a teď si tu skvělou věc uvědomuju ještě víc. Mám za sebou obě zkoušky a obě za A, což je jak zázrak.

Když jsem šla na medicínu, věděla jsem, že to bude těžký, že se budu pořád učit, že všichni kamarádi z jiných škol budou pařit a užívat si a já jim budu akorát závidět. Ale to se dá vydržet, když se člověk chce učit a chce si za něčím jít a když se učí to, co bude skutečně potřebovat. A když se snahou se dostaví i nějaké výsledky. Ale ono je to všechno jinak, zase ty moje iluze…

Byla to pravda, že 1.LF je jako stroj na vyhazování a likvidaci studentů, na psychický deptání a odrovnávání. A já jsem byla odrovnaná zcela a úplně a nejvíc, jak to jenom jde. Fyzika se mi stala noční můrou ve dne a fakt i v noci na ten zlej a nezapomenutelnej tejden učení.

Jeden den se píše test, když ho člověk napíše, jde ke zkoušce. A o čem je ten test? Naučit se 2000 otázek nazpaměť. Jednak přijímačky z fyziky, kde tedy podle mě nejsou úplně normální otázky a ti lidé ve vedení přece vědí, že fyzice nikdo moc nerozumí a pochopit to a naučit se celou středoškolskou fyziku by zabralo víc času než se to naučit nazpaměť. A potom testy z biofyziky – prej: no jsem zjistil, že se všichni studenti učí otázky do testu nazpaměť, tak tak přidám i nějaké své otázky z biofyziky. A co je výsledkem? Na netu bylo dalších 500 otázek, které zbývalo zase jen naučit se nazpaměť, protože samozřejmě vědomostní rozsah, který by člověk potřeboval k zodpovězení všech otázek, vůbec nemá co do činění s tím, co jsme se ve škole učili. Takže super, naučit se testy, kde je pět možností odpovědí, z toho 0-5 může být dobře – jak jednoduché. Prostě si sednou a drtit a drtit a ztrácet čas, protože tohle je tak zbytečná věc! A když to člověk napíše, jde ke zkoušce.

A to je snad ještě horší. Máme zkoušku z biofyziky. A jediným učebním materiálem, jediným, jsou naše úžasný skripta od našich úžasných vyučujících, kterým táák děsně záleží na studentech, že napíšou text, kterému nikdo nerozumí. Já to čtu, poprvé, podruhé, potřetí… a pořád to nechápu, pořád nechápu, o čem že ta metoda měření in vivo je, jak že se to dělá, k čemu to slouží. A co třeba magnetická resonance? Ta se ze skript pochopit nedá, je to na bednu, na zešílení. A pak se člověk vezme do ruky lékařskej časopis, kde je ta magnetická resonance vysvětlená konečně jak pro normální lidi a pochopí ji. A proč my, studenti, kteří tomu zatím fakt prd rozumíme, se musíme učit z tak debilních skript?

Je to plynulý text, jak pohádka, bez odstavců, bez zvýraznění důležitého, bez obrázků, jen dost cizích slov a dost megadlouhých vzorců.

Když jsem se to všechno učila, byla jsem fakt na dně, brečela jsem jako želva, nebyla jsem schopná se se na to ani soustředit, tohle jsem ještě nezažila, aby mi hrozilo, že nezvádnu nějakou zkoušku, to byla tak hrozná představa! To přece nejde, to by byl konec, kdybych to nedala… On by asi nebyl, ale já si to prostě nedovedu představit. A nejhorší je, že když člověk neudělá zkoušku z biofyziky, letí ze školy, pá. A já měla vlastně jen dva pokusy, na třetí by mi nejspíš nezbyl termín. To byla situace – když to nedám, tak mě prostě vykopnout ze školy, taková ostuda! Co budu dělat?

Ale v tom zouflaství jsem 1. LF začala naprosto a bezmezně nenávidět, já jsem se začala těšit, že to neudělám a že tam za nějakým tím biofyzikem zajdu a řeknu mu, že ty jejich metody jsou tyranský a zaostalý a že jim vůbvec nejde o studenty a jsem ráda, že z toho ústavu můžu vypadnout a že jima opovrhuju. Ještě že mě zachraňovala maminka, která m chápala, starala se o mě, podstrojovala mi, utěšovala mě, podporovala mě a říkala, že když z tý školy odejdu, nic hroznýho se nestane, že to třeba ani neni to, co chci studovat. A to jsem si říkala – tohle přece neni to, co jsem asi 10 let chtěla!

A všichni říkají – a co teprve histologie a anatomie? To je ale něco jinýho! Těmhle předmětům se věnujeme od začátku roku, jsou sice megatěžký, ale mají smysl, budeme to všechno potřebovat, to je tou náplní medicíny. A mně nevadí se učit, ale učit se jak zoufalec něco, čemu zcela nerozumím. Já se tootiž nechci učit nazpaměť to, co se má chápat. Ale copak to s těmi debilními skripty jde? Nejde.

Jo, test jsem napsala, dokonce na 96%. A začala jsem se tříást na zkoušku (druhý den).

Každou noc se mi zdálo o vzorcích – jak je dávám do rámečků a učím se je a jak se mi pořád pletou. A poslední noc, kterou jsem trávila u Radana na koleji, byla úplně ze všeho nejhorší.

Přes den jsem si zdřímla, abych se mohla učit dlouho do noci, to mi jde líp. Ale okolo půl desátý mě začala šíleně bolet hlava, nesnesitelně. Ta si ale vybrala den! Občas mě to takhle chytne, ale dlouho to bylo dobrý… a zrovna den před zkouškou. Tak jsem se vůbec nemohla učit. Tak jsem si řekla, že půjdu spát, abych ráno vstala dřív a ještě si všechno zopakovala. Ale nemohla jsem bolestí spát, na chodbě hráli na kytaru, vedle kluci děsně řvali a já jsem se jen převalovala a trpěla. A pak jsem nějak usínala a probouzela se, pak zase usínala, pořád tak napůl, s děsnou bolestí hlavy a vědomím, že toho spoustu neumíma zítra mě čeká zkouška. A začaly se mi zdát zase noční můry o vzorečcích, ale tak intenzivní, že se to úplně prolínalo s realitou a já jsem jak náměsíčná vždycky vylezla z postele koukat do skript, jestli ty vzorečky opravdu existujou – a pak jsem si akorát řekla – ty jsi blbá, to byl sen, ty vzorce neexistujou. A zase jsem se snažila spát… Spala jsem celkem tak dvě hodiny, tipuju. Ve čtyři už jsem prostě musela vstát, nešlo ani ležet. Ani nevím, co jsem dělala, ale v půl 6 jsem vyrazila ke Kajetánce. Nastoupila jsem do špatnýho autobusu a musela jsem řidičovi číct, aby mi zastavil. A dotrmácent se takovej kus v úplný tmě, v liduprázdnu, v nepohodlných lodičkách, v sukni a kabelkou na zastávku. A pořád mě tak nesněsitelně bolela hlava, achjo, zase se mi chtělo brečet, úplně nevyspalá, hotová.

Na Kajetánce jsem si vzala prášek na bolest hlavy, nasnídala se a s Mirkou jsme vyrazily na zkoušku. Strašně jsem se bála, strašně, byla jsem si jistá, že to nedám, všichni okolo mě řešili věci, kterým jsem vůbec nerozuměla, totálně mě to deptalo. A chtěla jsem jít poslední, abych si něco stihla jetě přečíst a zopakovat. A moje spolubydlící Mirka šla první! A šla k Zitkovi, kam chtěla, a šťastná přešťastná přišla s béčkem. A mě bylo hůř a hůř, úplně na zvracení. Ještě že jsem v sobě měla neurol, jinak bych se skácela.

Tak jsem šla na věc. Losování otázek – tripletů – takovej existenciální okamžik, ne? A vylosovala jsem si… dobře! Taková úleva. Říkala jsem si – teď už nehrozí, že to nedám, teď už jde jen o známku. A hned se mi změnily priority, prostě jsem chtěla A.

A další štěstí – ale to je otázka – vyšel na mě zkoušející Beneš. K němu jsem chtěla (o něm se říká, že nechce moc vzorečky, ale hlavně tomu člověk musí rozumět.. a taky že má docela rád holky, hoh)

Prostě, bylo to tak. Zkušelo se v nějakym kanclu nebo co to bylo, tam křesílka, stoleček, gauč.. no fakt formální… Tak mi řekl, ať začnu, čím chci. No prostě jsem říkala Dopplerův jev, pak laser – ani jsem se nestihla dostat k absorbci rtg záření, prej že to nějak moc umím, že se mu to nezdá, že to neni možný, že si mě musí pořádně proklepnout a začal se ptát na všechno, z celý biofyziky.. Ale nějakým zázrakem jsem všechno věděla. Tak jsem mu připomněla, že zapomněl ještě na tu absorbci rtg záření, kterou jsem tak bezvadně uměla (jako to jsem mu neřekla, hehe), ale on se na to vůbec nechtěl ptát, jako by ho nudilo, že to vim ;). A říkal, že je to na tu jedničku, no, že to fakt umim a jestli prej jsem se dřív nějak víc nevěnovala fyzice :D – já, která jsem nad tou fyzikou nešťastná brečela a nemohla jsem ji pochopit. Ale je fakt, že svým otázkám jsem rozuměla… Jako nevim, jestli to nemyslel ironicky nebo co ;). No ale potom se mě zeptal na věc, kterou jsem prostě vynechala, netušila jsem, vo co gou, jen tak co se dalo odvodit logicky – tak mi řekl, že kdyby chtěl, tak mě na tomhle klidně udusí na dvojku, ale že nechce a dal mi za A.

Wow, to bylo jak sen, lidi.

A už jsem přestala přemejšlet o tom, že z tý školy dobrovolně odejdu. Ale o předmětu biofyzika se pořád myslím svý a rozhodně si to nehodlám nechat pro sebe. Jen co budu zase v Praze, za někým zajdu.

A víte co? Přijde mi, že všichni ti medici jsou jako ovce, všechno si nechaji líbit, neozvou se, neprotestujou, nechaj si na hlavě dříví štípat. Proč nemáme žádnej školní časopis nebo něco, kde by se studenti mohli ke všemu vyjadřovat a dávat najevo zájem o svý studium a podmínky, v jakým studujou? A kterej by jim přece jenom trochu umožil komunikaci s vedením? Nechápu.

A taky moje utrpení je způsobený tím, že všechno musim furt umět perfektně, jinak mam pocit, že to neumim vůbec.

Ale teď potřebuju regeneraci. Tři týdny!!!

A hlavně – v pátek na ples. Juchů.