Ta bílá věc na zemi mi dělá radost

Je to fakt žůžo, můžu odhazovat sníh (to je trochu zavádějící informace, můžu, ale nedělám to), běžkovat (aha, ještě jsem nebyla) a taky se ve sněhu válet a hrát si v něm s Amy, což mi jde, a taky můžu lyžovat a hlavně… jo, to je můj problém – jaké sloveso se používá pro jízdu na snowboardu? No, asi jezdit. Haha. Jo, takže můžu jezdit na snowboardu. A to jsem udělalaa dneska!

Na Bublavě jsme se se sešli já, Aleš, Míša a Hans a jezdilo se. Teda někdo jezdil, někdo padala a válel se věčeně na zemi. Ale když se to zaokrouhlí, tak se jezdilo. A taky skákalo. A bylo to super a bavilo mě to a kromě toho, udělala jsem docela pokrok! Docela. Myslela jsem si, že jezdím děsně rychle a nebezpečně a adrenalinově, ale pak jsem viděla video a zjistila jsem, že jedu jako šnek a že je to pěkně nudný. Ale neva, důležitej je přece můj pocit! A nejintenzivnější pocit, jo, pocit strachu bych zapomněla říct, jsem zažila, když jsem si jela v klídku podle svého plánu rychlostí max. 2 km/h a najednou přijel Paleš, chytil mě ani nevim jak a začali jsme se vedle sebe řítit skoro rychlostí světla, prosvištěli jsme pod lanovkou, najednou jsem se objevila na superprudké červené sjezdovce, kde jsem asi dva roky nebyla (no domyslele si, na kterou teď asi tak chodím…), ani jsem nemohla Alešovi nadávat, jak jsem se bála, snad jsem ani nekřičela, jen jsem intenzivně zapojovala své šedé buňky mozkové a vymýšlela plán pro zabrždění, který se mi zdálo dost nemožný, jelikož jsme se drželi, já najela Palešovi na lyže a nějak nešlo se rozjet od sebe. Ani nevím jak se to povedlo, ale tuším, že za tím je můj nepřehlédnutelný talent, prostě jsme najednou seděli na zemi, já totálně ohozená sněhěm, na obličeji slušnou vrstvičku, ale přežila jsem! A myslim, že rychleji už na snowboardu nepojedu :D

Taky jsme si byli dát čaj, kde jsme se setkali s velkými lyžaři Míšou a Honzou, teda Honza je zj. skokan, no. A taky jezdí na prkně! Ale teda asi trochu líp než já a taky trochu dýl, ale moc ho to neba. No a oni tři si šli, sobci jedni, na Bleiberg a Paleš že prej dorazí za 15 min… Hm, tak se to protáhlo tak na 45 min, ale to je jenom dobře, aspoň jsem se to stihla trochu naučit, protože se mi nechtělo pořád chodit nahoru. Takže jsem jezdila až dolů, až k těm prudkým úsekům – opravdu, i takový na modrý jsou!

No, dobrý, prostě to bylo super. A příště možná zkusíme Stříbrnou, říkal Paleš. Vypadalo to tam z busu docela dobře, hlavně málo lidí, tzn. málo svědků :D.

Tak tady pár fotek a vídeí (aha, ta přidám později, asi jim na youtube nějak trvá nebo co). A zbytek v galerii.

Míša, Honza a Aleš

Nečekaně skolena, podrazil jí kolena.. to asi nejde.

Na Bublavě lanovky prostě nejsou.

Skokan jedna.

Skokan dvě.

Elegantní Míša.