Jak to v té naší hlavě jenom funguje

Člověk nějaké věci prostě bere. A neřeší je. A myslí si, že je všechno ok. A je spokojenej. A šťastnej. A pak se stane nějaká věc. Vlastně se nic nestane, jen se tak něco ukáže, nějaká hloupost, která ani nemá význam. Nebo se něco řekne, něco takového, že jiní ani nepostřehnou, že se něco zajímavého řeklo. A hlava začne pracovat a přemítat a kombinovat a uvažovat a zpracovávat a rozebírat, jak se vlastně věci mají a nemají a hledat v sobě sama, co chce a co si myslí a jak to vidí… až se asi úplně přepracuje a začne přemýšlet nad věcma, o kterých se přemýšlet nemá, protože, jak říká Martinka socioložka, která tomu rozumí, co člověk očekává a čemu věří, to se taky stane. Jenže to, co by se teoreticky stát mohlo, to bych udělala já. A já nevím, jestli to udělat. Přemýšlela jsem teď nad tím asi 15 minut v posteli a představovala jsem si, jak to udělám a jak to odůvodním. Přitom já nic takovýho nechci, chci vlastně přesný opak. Ale nějak se „hnout“, to bych měla. Alespoň něco říct. Protože neudělat nic, je to nejhorší. Prostě něco není dobře.

A teď jsem přemýšlela nad nějakou tou věcí, jak píšu, docela jsem se tím trápila, ale za chvilku si sednu zase k chemii a za pět minut bude všechno dobrý. A už na to vůbec nebudu myslet. A když si na to vzpomenu, řeknu si, co mě to zas chytlo, vždyť je všechno OK a přesně tak jak chci. Snad. To bych ráda. Tak uvidíme :).

Stejně je zajímavý, že spoustu věcí, co se v mém životě stane, můžu ovlivnit. Ale přestože jsou to někdy věci zásadní, jsem schopná se vědomě rozhodnou špatně. Jak je to možný? Mám dojem, že v některých chvílích, které trvají třeba celý den, nejsem schopná se racionálně rozhodnout a zachovat.

Chocholoušek!