The Best of Czech Press Photo

Tak jsem se při psaní článku zasekla ještě dřív než obvykle, hned u nadpisu. Přestože je angličtina vlastně můj druhý mateřský jazyk, který ovládám už od první třídy mateřské školky a po dvou letech s prof. Sojkou jsem se ještě nesmírně zdokonalila, vlastně na úroveň rodilého mluvčího, nikdy nevím, kdy a kde se píšou velká písmena, tak jsem je napsala všude. Také jsem váhala, že bych je nenapsala nikde, ale to se mému jazykovému citu nezdálo :).

A teď k jádru ovčáka, teda pudla.

Původně jsme s Martinkou chtěly zajít na Matějskou pouť, kde bychom se jistě cítily lépe, tak nějak více mezi svými, ale sibiřské počasí nás nahnalo do výstavní síně na Staroměstské radnici. No, náhodou to nebyla až taková náhoda, četla jsem o tom v novinách a tedy článek jsem si nevystříhla a nepodtrhala, jak by to jistě udělal taťka, ale napsala jsem si do svého diáře (to je teď prej in), že tam musím tenhle týden zajít. Aha, vlastně jsem nenapsala, o co šlo. Je to výstava nejlepších fotografií ze soutěže Czech Press Photo za posledních 15 let. Miluju fotky. A když se na ně se zájmem na výstavě dívám, tak to kupodivu není jen póza rádobyintelektuála, který zkoumavě hledí na rozmázlou abstraktní fotku a má pocit děsné důležitosti a duševní nadřazenosti.

Dost mě nebaví klasika fotky bojů, dětí držících zbraně, vyhnanců, lidí bez domova a nemocných AIDS. Ok, není to pěkný, je to asi i moc smutný, ale jak se o takvých věcech, co jsou vzdáleny našim běžným životům, píše a píše a píše a fotky na nás zírají z každé druhé stránky, člověk se tak nějak obrní a trochu tuhle hrůzu ignoruje. Zato mnohem bližší mi byly fotky z českého prostředí. Ne že bych se dokázala bavit jen na účet nejlepšího zábavního terče Paroubka, ale ty fotky a popisky k nim byly vážně bezkonkurenční :). On je tak příšerná postava, je tak nemožný a komický (i když někdy mi z něj jde spíš mráz po zádech) až je mi ho snad líto. Nejlepší jsou „Paroubkovy rybičky“. Když si ke svým rybkám, které na zimu převáží z chaty domů, sedl, něžně a láskyplně se na ně zahleděl, celé hejno zmateně prchlo na druhou stranu akvária. Tomu rozumím.

Moc nechápu ten nekončící zájem o popálenou Natálku. A není to tím, že nenávidím tohle ulítlé jméno, které má dnes každá druhá. Když si představím, že bych měla své malé holčičce říkat Natálko, tak.. tak to bych jí snad radši říkala Esmeraldo ;). Takže fotka chudáka popálené Natálky, oo, jak mě to dojímá, získala druhou cenu v kategorii Aktualita. To je mimochodem ideální příklad pro jednu otázku – nejlepší fotky jsou ty, co děsně dojmou a nesou nějaké velké, oduševnělé poselství nebo ty, které kromě reportérské cennosti mají něco jako pěknou kompozici apod.?

Zajímavé ovšem je, že mě velmi dostala fotka jiné popálené – popálené Arabky, která byla tak krásná! A krásné holky mívají trochu jiný život. Dokud ovšem nepřijde chlápek, kterého nechce a nepolije jí obličej kyselinou. Nojo, moje milovaná Arábie. Tak to tam chodí. Proč se mi někteří diví, že je tu nechci?

Dále Obamomanie. Vyhrála fotka, která je sice naplněna obrovským poselstvím nebo co, Obama hovoří s Masarykem, ale jestli se tahle fotka někomu líbí, tak zcela a naprosto nerozumím fotografii. Je to dost možné, ale nic to nemění na tom, že té fotce bych dala se slitováním předposlední místo ;). Néé, Obamu miluju, fakt! (Kromě toho se mezi fotografiemi českých politiků, českých zemědělců, českých událostí atd objevil Obama s Obamovou a mě napadlo, že mě prostě vůbec nezajímaj, spasitelé dva! Ok, je to trochu přízemní pocit, přiznávám.)

Moc se mi líbily fotky z povodní v devadesátém sedmém, fotky sportovců, pak některé krapet naturalistické, tedy v určitých mezích, nechutní chlapíci ze stiptýz-show mě moc nenadchli, a pak domy, domy miluju! Teda domy – architekturu jsem chtěla říct, to zní děsně intelektuálsky ;).

Jakože takovéhle výstavy na mě mají obvykle neblahodárný dopad v podobě bolavých nohou, ještě bolavějších zad a unudění k smrtí, tady jsem byla mooc spokojená. A koupila jsem si dva časáky. Takže jsme si s Martinkou odbyly zážitky tohoto typu na půl roku dopředu a můžeme pokračovat v našem nekulturním životě :).