Ykšuokz. Enpur im v ěvalh.

Aa, je to tu zase, to otravné, deprimující, psychicky náročné zkouškové období. Letos nás čekají dvě nástrahy – fyziologie a chemie. Je mi naprosto jasný, že reakce všech, kteří to teď čtou, je něco jako – jééžiš, dvě zkoušky, co to je… jenže ať se vám o líbí nebo ne a ať tomu věříte nebo ne, jedna naše zkouška u nás na 1.LF vydá za několik zkoušek na skoro každé jiné škole. Stále nabývám pevnějšího přesvědčení, že to, co je pro nás malinká okrajová zkouška typu latina, němčina, je náročností na úrovni takové typické zkoušky na… obecně jinde. Asi to zní jako nějaký povyšování, ale jen bych prostě ráda, aby všichni věděli, jací jsme my medici chudáci. Nevím jak ostatním, ale mně docela vadí sedět nad učením celé týdny a nehnout se od toho. Jenže zatímco tahle tradice se jinde týká pouze pár dní zkouškového, u mě je téměř každodenní učení, i když v menší míře, celoroční jev. I když druhák je vlastně docela pohodička.

Jak tak pozoruji, tak je spousta lidí, co maji o medicíně představu, že se učíme jak brát antibiotika a jak poznat zlomenou kost a jak sešít prasklou cévu. A možná taky že se musíme znát latinsky nějaké kosti a svaly… ale kdo to nezažil, tak si neumí představit, do jakých neskutečných podrobností my se učíme všechno na buněčné a molekulární úrovni, jak by znás natošup mohli být chemici, kteří znají hodně věcí o mnoho lépe než opravdoví chemici v oboru, jak do detailu probíráme genetiku a mnoho dalšího. Demonstuji na histologii, tak se mi stále připomíná embryologie z prváku – to není kdy se objeví ručička a kdy začne bít srdíčko. Nikdo mimo obor si asi nemůže umět představit, kolik toho je, jak složitě vzniká hloupej obratel, jak komplikovaná je regulace růstu a vývoje atd atd. A když se to člověk chce naučit opravdu pořádně, tak mu nezbývá než zjistit, že toho do hlavy může narvat za poměrně krátkou dobu tolik, že se mu o tom na gmyplu u Víta ani nesnilo. To se najednou člověk diví, jakou že má ta paměť kapacitu, když je stres a jde o krk. A nebo zjistí, že na to sebetýrání nemá vůli, nervy nebo inteligenci a jako poloviná z nás pěti set odejde…

A pak čtu, jak ti doktoři chtěji nemožný, jací že jsou to vyděrači, chamtivci a skoro černokněžníci, zloději, vrazi a lumpové. Ale že člověk obětuje 6 let (+ dalších x let na atestaci) života dementnímu učení, že si na sebe bere zodpovědnost za zdraví jiných a za odměnu na sebe musí nechat útočit drzé, primitivní, suvereénní neurvalce, proti kterým nemá žádná práva, to je úúplně normální a běžná věc. Ale o tom jsem psát nechtěla. O tom se jednou rozmluvím v jiném článku, trochu víc vysvětlujícím. Chtěla jsem hlavně říct, že se učím na předtermín z chemie a jsem už z toho unavená. 1.6 přijde můj den, kdy půjdu na zkoušku s těma největšíma geniema, v jejichž stínu budu vypadat jako naprostá naivka a dutoňka a budu doufat, že když už ne znalosti, oslní doc. Kleibla alespoň má odvaha…

A kolikrát si říkám, jak by to bylo krásný s tou medicínou skončit.