Život je jeden velký stres

Jak jsem se dozvěděla na hodině etiky – život je utrpení. Jakmile je člověk šťastný, začně se o své štěstí bát. Což je utrpení. A taky to štěstí jednou skončí, což je utrpení mnohonásobně intenzivěnjší než bylo to štěstí, které předcházelo. Tak to je. Ode dneška začínám vyznávat hinduismus. Hlavně si nemyslete, že se mi stalo něco hroznýho a že trpím! :-) Kdybych měla říct období, kdy jsem byla nejvíc šťastná, musela bych si něco vymyslet. Je to asi proto, že jsem buď pořád šťastná nebo pořád nešťastná nebo pořád něco mezi. Nebo proto, že si udržuju hladinu štěstí v krvi na rozumné hladině a v době krize si udělám štěstí z lecčeho, zatímco v době nasycené superfajn událostmi snad vyhledávám, co by mě mohlo naštvat. Ale vlastně tahle druhá možnost (rozumná hladina) je možná příčinou toho „něco mezi“. A teď mi někdo připomeňte, proč to píšu.

Zajímalo by mě, jestli někoho kromě mě dokáže k něpříčetnosti vytočit, když někdo vedle vás v tramvaji, nebo hůř ve studovně celou věčnost popotahuje a ne-mů-že se vysmrkat. Je to normální? Mám dojem, že mi to zkracuje život, je to skutečně tak iritující! Asi jako když někomu ze sluchátek křičí hudba. Jsem nad míru nesnášenlivá?

Chtěla bych říct, že dneska byl den Fuj! Hnus! Ble! A to jenom kvůli takové banalitě, jako je tisk seminárky. Už dlouho se proti mně nespiklo tolik okolností jako tohoto nepovedeného a nespravedlivého dne.  Ani se mi je nechce vypisovat, protože bych si jen připomněla, jakej jsem pechfógl a ztracenej případ. Prostě Alice Fišrová!

Takže to máme popotahování, dnešní den blbec a k tomu bych ještě přidala, že jsem se nestihla přihlásit nejen na zkoušku z mikry, protože věci jako termíny přihlašování jdou nějak mimo mě, ale i na zkoušku z patobiochemie, protože mělo 20 lidí o půl vteřiny rychlejší prst! Jsem naštvaná.

Tak abych to shrnula: život je jeden velký stres. Když vás netrápí vztahy (ale nevzpomínám si, kdy naposledy taková situace nasala), tak vás stresují testy, placení koleje, smrdící či popotahující lidé, rozpor mezi tím co musíte dělat a tím co chcete dělat,  pocit že málo sportujete a že jste tlustí, že jednou budete mít málo peněz, že jednou zabijete pacienta a skončíte ve vězení, zima, bolest zad, dilemata typu ostříhat se či neostříhat, strach z beach volejbalu, vstávání… Vlastně bych mohla vyjmenovat všechno co dělám. Jediné, co mě nestresuje, ale naopak naplňuje, je čas strávený s lidmi, které mám ráda. Problém je, že to vždycky jednou skončí a to je zase stresující.