Nečtěte to

Je to trapný. Ani už nevím, jak se do článků přidávají obrázky, píšu sem po sto letech a můj článek zase není nic objevnýho, děsně zajímavýho, žádný společenský téma. Zase jenom moje pocity, a to, jak mám ve zvyku, ne moc dobrý.  Vlastně nechci nic konkrétního sdělovat, jen že mam zase ten večer, kdy si dám kafe, abych se dlouho učila a místo energie na čtení se ve mně objevuje energie na přemýšlení o smyslu nebo spíš nesmyslu všličehos. Taky bych si to mohla napsat ve wordu a uložit do složky Deníček, a možná by to mělo stejnej efekt. Tak jako tak si ten článek nikdo nepřečte, protože na tyhle stránky by chodil jenom blázen :), takže proč to sem vlastně dávám? Asi je mi líto mého osiřelého dítěte a třeba je to dobrej restart.

Abych to shrnula, jsem smutná a nemám to komu říct. Tak se v tom motám sama a plánuju co dál. Taky to děláte? Že si představujete různé situace, jak byste co vyjádřili, jak zareagovali, jak byste všechno vítězoslavně pronesli a pak z toho vyšli jako velcí vítězové? Asi ne :). Já to ale dělám a po dnešním plodném večeru mám propracované různé rozhovory, které se mimochodem nikdy neuskuteční a pokud ano, tak úplně jinak. Buď se po prvních dvou slovech rozbrečím nebo budu ubita argumenty a dřív než se vzchopím na protiútok, začnu pochybovat o své pravdě (i když je nepochybná) a bude to v háji. Bohužel jsou věci, které člověk nemůže vyzkoušet, udělá to jenom jednou a pak se bude radovat nebo hodně litovat. Tak schválně…

PS: chvíle napětí, možná jsem přišla na ten obrázek…