Alicin blog

Nečtěte to

Alice — Sat, 12 Nov 2011 23:01:05 +0000

Je to trapný. Ani už nevím, jak se do článků přidávají obrázky, píšu sem po sto letech a můj článek zase není nic objevnýho, děsně zajímavýho, žádný společenský téma. Zase jenom moje pocity, a to, jak mám ve zvyku, ne moc dobrý. Vlastně nechci nic konkrétního sdělovat, jen že mam zase ten večer, kdy si dám kafe, abych se dlouho učila a místo energie na čtení se ve mně objevuje energie na přemýšlení o smyslu nebo spíš nesmyslu všličehos. Taky bych si to mohla napsat ve wordu a uložit do složky Deníček, a možná by to mělo stejnej efekt. Tak jako tak si ten článek nikdo nepřečte, protože na tyhle stránky by chodil jenom blázen :), takže proč to sem vlastně dávám? Asi je mi líto mého osiřelého dítěte a třeba je to dobrej restart.

Abych to shrnula, jsem smutná a nemám to komu říct. Tak se v tom motám sama a plánuju co dál. Taky to děláte? Že si představujete různé situace, jak byste co vyjádřili, jak zareagovali, jak byste všechno vítězoslavně pronesli a pak z toho vyšli jako velcí vítězové? Asi ne :). Já to ale dělám a po dnešním plodném večeru mám propracované různé rozhovory, které se mimochodem nikdy neuskuteční a pokud ano, tak úplně jinak. Buď se po prvních dvou slovech rozbrečím nebo budu ubita argumenty a dřív než se vzchopím na protiútok, začnu pochybovat o své pravdě (i když je nepochybná) a bude to v háji. Bohužel jsou věci, které člověk nemůže vyzkoušet, udělá to jenom jednou a pak se bude radovat nebo hodně litovat. Tak schválně…

PS: chvíle napětí, možná jsem přišla na ten obrázek…

Když umíš, tak umíš.

Alice — Mon, 06 Dec 2010 09:53:36 +0000

Jedu si v 7:30 ze Sokolova a před Rudolcem se na horizontu vynoří šílenec. Ani v létě se na tak úzkou silnici, jaká před Rudolcem je, dvě auta zrovna pohodlně nevejdou. A v zimě, kdy je po stranách sníh, je to opravdu vo pusu a jet po prostředku nen zrovna rozumnej nápad. Tak jsem si vybrala příkop. Nevím, jestli mě vůbec překvapilo, že ten blbec ani nezasavil.

Život je jeden velký stres

Alice — Thu, 02 Dec 2010 17:33:19 +0000

Jak jsem se dozvěděla na hodině etiky – život je utrpení. Jakmile je člověk šťastný, začně se o své štěstí bát. Což je utrpení. A taky to štěstí jednou skončí, což je utrpení mnohonásobně intenzivěnjší než bylo to štěstí, které předcházelo. Tak to je. Ode dneška začínám vyznávat hinduismus. Hlavně si nemyslete, že se mi stalo něco hroznýho a že trpím! :-) Kdybych měla říct období, kdy jsem byla nejvíc šťastná, musela bych si něco vymyslet. Je to asi proto, že jsem buď pořád šťastná nebo pořád nešťastná nebo pořád něco mezi. Nebo proto, že si udržuju hladinu štěstí v krvi na rozumné hladině a v době krize si udělám štěstí z lecčeho, zatímco v době nasycené superfajn událostmi snad vyhledávám, co by mě mohlo naštvat. Ale vlastně tahle druhá možnost (rozumná hladina) je možná příčinou toho „něco mezi“. A teď mi někdo připomeňte, proč to píšu.

Zajímalo by mě, jestli někoho kromě mě dokáže k něpříčetnosti vytočit, když někdo vedle vás v tramvaji, nebo hůř ve studovně celou věčnost popotahuje a ne-mů-že se vysmrkat. Je to normální? Mám dojem, že mi to zkracuje život, je to skutečně tak iritující! Asi jako když někomu ze sluchátek křičí hudba. Jsem nad míru nesnášenlivá?

Chtěla bych říct, že dneska byl den Fuj! Hnus! Ble! A to jenom kvůli takové banalitě, jako je tisk seminárky. Už dlouho se proti mně nespiklo tolik okolností jako tohoto nepovedeného a nespravedlivého dne. Ani se mi je nechce vypisovat, protože bych si jen připomněla, jakej jsem pechfógl a ztracenej případ. Prostě Alice Fišrová!

Takže to máme popotahování, dnešní den blbec a k tomu bych ještě přidala, že jsem se nestihla přihlásit nejen na zkoušku z mikry, protože věci jako termíny přihlašování jdou nějak mimo mě, ale i na zkoušku z patobiochemie, protože mělo 20 lidí o půl vteřiny rychlejší prst! Jsem naštvaná.

Tak abych to shrnula: život je jeden velký stres. Když vás netrápí vztahy (ale nevzpomínám si, kdy naposledy taková situace nasala), tak vás stresují testy, placení koleje, smrdící či popotahující lidé, rozpor mezi tím co musíte dělat a tím co chcete dělat, pocit že málo sportujete a že jste tlustí, že jednou budete mít málo peněz, že jednou zabijete pacienta a skončíte ve vězení, zima, bolest zad, dilemata typu ostříhat se či neostříhat, strach z beach volejbalu, vstávání… Vlastně bych mohla vyjmenovat všechno co dělám. Jediné, co mě nestresuje, ale naopak naplňuje, je čas strávený s lidmi, které mám ráda. Problém je, že to vždycky jednou skončí a to je zase stresující.

Alice, ty jsi vážně pako.

Alice — Sat, 30 Oct 2010 05:20:59 +0000

Dění poslední doby bych tak ráda někam zapsala. Je toho hodně. Zažila jsem co dřív ne a jsem z toho na rozpacích. Čekala jsem, že to bude těžší, ale je to až nebezpečně snadné a já nevím, jestli udělat krok zpět. Občas přijdou taková dilemata, na která správná odpověď prostě neexistuje. Vybrat si podle životních zásad (co to vlastně je za sebepotlačující pravidla?), podle společenských očekávání, nebo si vybrat zběsile, iracionálně a tak trochu hloupě? Jistě že hloupě, jak jinak, ty troubo? Protože to ani jinak neumím. U mě jsou volby od toho, abych je pokazila. Abych si uškodila, sobě a dalším ublížila, následně litovala a sobě nadávala, školou se utěšovala a pak o tom truchlivě vyprávěla.

Ne, dělám dobře. Já to vím. Jen aby to věděli i ostatní. Protože všechno, co člověku přináší potěšení, je dobře.

Sakra Alice, co to tu meleš? Hraješ si na filosofa?!
No jasně, to občas musí každej.
Každej, kdo to aspoň trochu umí.
Ne, každej, kdo na to má náladu. Aby si to za pár dní přečetl a smál se sám sobě.

Mám dojem, že pomalu končí prázdniny.

Alice — Sun, 19 Sep 2010 11:25:25 +0000

Sakriš, už jenom 10 dní prázdnin! Před chvílí to byl ještě měsíc… A už je tu mé typické dodělávání nedodělků. Ve škole sice všechno hotovo, ale ty blbůstky okolo „nečekaně“ váznou. V indexu mi chybí půlka předmětů, v sisu nemám zapsané ani ty z loňska, špatně vybraný (a nezměnitelný) termín nástupu na kolej, vlastní blbostí špatně vybraný pokoj, rostoucí dluh v knihovně (čím dál víc se bojím tam jít)… a tak divně mě bolí žaludek, když se dozvídám, jak jsou někteří na školu úplně připraveni, přímo nažhaveni. Na mě ani nezbyly žádné pěkné volitelné předměty, které jsem si sice mohla zapisovat od začátku prázdnin, ale Alice Palice má na všechno dost času. A tak si masérák na třetí pokus zkusím zapsat příští rok.

A co má prázdninová předsevzetí??

1. zhubnout – ztloustla jsem
2. připravit Amy na zkoušky – ani jednou jsem s ní nebyla na cvičáku
3. připravit sebe na nějaký podzimní půlmaraton – byla jsem jednou běhat na 20 minut a doběhla jsem v takovém stavu, že mě to odradilo na další půlrok dopředu
4. začít se nějakým způsobem „zlepšovat“ v angličtině – myslím že začátečníci by na mě byli příliš pokročilí
5. hodně číst – 35 stránek to jistí…
6. nenudit se – to jediné se mi asi povedlo :)

Takže má předevzetí se přesouvají na školní rok… všichni tušíme, jak to dopadne. Úspěšně samozřejmě!!!

Chtěla bych umět

Alice — Thu, 26 Aug 2010 20:32:01 +0000

Chtěla bych umět psát. Ale krásně psát. Jako někteří. Protože když někdo umí skládat slovo za slovem tak, že čtete a připadá vám, že vás každý kousek věty vtahuje dál, tak to je, řekla bych, užitečná věc. Je udivující, jak může na člověka zapůsobit pár poskládaných písmen a že z toho máte divný pocit v krku a na hrudi a tak vůbec. Je asi bezva tvořit něco, co ostatní může potěšit a ohromit a co chce někdo číst znova a znova… Ale co, je to asi jen hustší síť neuronů v nějakém tom závitu, náhoda! ;) To jen takový výkřik do tmy…

Basaliom

Alice — Thu, 15 Jul 2010 21:25:40 +0000

Poté, co jsem napsala článek o svém nudném „povolání“ ošetřovatelky jsem zažila svůj nejakčnější den v nemocnici a musím to hned napsat, nž usnu :). Šla jsem na ambulanci, kde mi jednak pan doktor říká paní doktorko, haha, jednak tam vidím mooc zajímavé věci a hlavně si tam mooc zajímavé věci vyzkouším. Z nich nejlepší dnes bylo, že jsem pánovi vyřezávala basaliom! Wow. To jsem vážně nečekala. U prvního jsem jenom podávala nástroje, odsávala krev, přidržovala atd. A pak – tak a ten druhý uděláš ty. Ne že bych šila, to ne, ale basaliom i s přilehlou kůží jsem pěkně odřízla – ještě že mám zkušenosti z pitevny ;). Byla jsem teda popravdě nadšená už z toho, že jsem přidržovala všechno možné při šití… to víte, od mytí postelí je to pokrok. Dobrou noc.

Nejkrásnější období života

Alice — Wed, 14 Jul 2010 18:33:37 +0000

Jdeme okolo políčka, podél cesty všude vysokánská tráva a hmyz otravuje ze všech sil a sluníčko pálí tak, že si na hlavu musím dát tričko a jsem jako omámená. SMS. Ať si užívám, protože je to možná nejhezčí období mého života. To asi není, ale napadlo mě, že když je člověk šťastný a nic moc mu nechybí, tak si toho neumí vážit a pořádně se ho nabažit. Zato v opačném případě… moc ráda mluvím o tom, jak trpím a sama se v tom víc a víc koupu. Možná teď není nejhezčí doba mého života, vlastně určitě není, ale je období plusové a mám si co užívat. Sedím za barákem u stolu, je krásný vlahý letní večer, Amy ohryzává klacek a cítím úplný klid, pohodu a „nicnechybění“, nic, nic mi neschází, jsem tak spokojená, že to víc skoro nejde.

Mám praxi v nemocnici v Mariánských Lázních, ošetřovatelskou praxi na chirurgii. A maminka pracuje o dvě patra níž, takže když už mě nebaví umývat zadky a převlékat postele, jdu si pro pusinku a pro čaj. A pak zase makat. Asi 65% mé práce tvoří mytí a povlékání postelí, roznášení jídla, utírání pokakaných zadků. Druhou skupinou je píchání injekcí, zavádění kanyl, měření glykémie, převazování ran, vytahování stehů, klyzma. Tzn. jsem spíš ošetřovatelka než sestra, ale nevadí mi žádná z těch prací. Až na mytí zadků… omlouvám se jestli tím někoh pohorším nebo urazím, ale moc na to nemám žaludek. Není neetické mluvit o tom, co dělám v nemocnici s pacienty? Nevím. Ale občas, když se vyprázdní do mísy, na mě holt vystrčí zadnici a já čistím. A jsem šťastná, když můžu jít měřit glykemii, alespoň si píchnout do prstíku! Vrcholem mé praxe zatím bylo zavádění kanyly jedné stařence, která si tu přdchozí strhla a chtěla utéct domů, takže ji museli v noci přivázat k posteli. A povedlo se, přestože její žíly žádná krása, vlastně hrlza, taky jí bylo skoro 80 let. No a to je tak všechno. Katetr nic, intramuskulárka nic, odběr nic… Chjo. Naštěstí jsem přesvědčená, že je to tak snadná věc, že nebude problém se to naučit. A navíc to stejně skoro vždycky budou dělat sestry.

Teď jsem přijela z Jesenice, Zimóne se chce stát milionářkou a má další brigádu. Jo, to já brigádničim taky, ale zadáčo :/. Mírně jsem dnes porušila svou dietu zmrzlinovým pohárem, jedlým papírem ňam, bonbóny, utopencem a kroketami. Okolo mě se strhly vztahové revoluce. Nojo, léto je tady. Poprvé jsem shlédla festivalové filmy a s Marťuš jsme se shodly, že těm arménským se budeme vyhýbat obloukem. Amy dej pokoj s tim klackem. Zítra jedeme na třešně. Třešně pro mě znamenají léto a v blízkém okolí letos není ani jediná. Až dál za humny. Ještě pořád nevím, co budu o prázdninách, až mi 21. skončí praxe, podnikat. Ale chci, strašně chci každý den využít a hlavně se ani hodinu nenudit. Nuda určitě zkracuje život. A zapomněla jsem říct, že za sebou mám zkoušku z fyziologie, oo, to je krása. Takže letos mám prázdniny o tři týdny delší než loni.

A stromy tak krásně šumí, šustí, vržou a vlní se. A vidím maliny. Už tam dlouho nebudou, brzy se setkají s mými areae gastricae, mmm…

Alice je zpět a živá!

Alice — Tue, 08 Jun 2010 15:52:42 +0000

Vydala jsem se v boj s krutým tyranem Josefem do Bruselu a teď jsem zpátky, sice silně poškozená jak na mysli tak na těle, ale živá. A můžu odstartovat další období sebelitování se – blíží se zkouška z fyziologie. Předem oznamuji, že jem největší chudáček na světě a nikdo se neučí tak moc jako já!!! ;). Taky jsem chytla nějaký bronz, asi odstín 000001, takže mám dost času, kdy budu zavřená v černé díře (svém pokoji), na vyblednutí. Taky budu mít čas na nabrání pár (několik párů) kil, když jsem teď 200 g zhubla a třeba zmizí krásný zrzavý odstín mých vlasů po úžasných povedených rádobykadeřnických pokusech… ale Simčo zvládly jsme to docela dobře. Jen se bojím umýt si vlasy.

Jéééé, já mam chemii.

Alice — Tue, 01 Jun 2010 21:02:55 +0000

Tak za sebou mám historicky první předtermín, no né! Přišlo to dneska v jednu a teď sedím v pokoji, už ne v Praze ale doma, a plánuju skoro na hodiny svůj následující týden, který jsem si vyhradila pro regeneraci (ježiš to při připomíná regeneraci glutationu glulationreduktasou), zcela nepostradatelnu pro další několikatýdenní sezení nad fyziologií. Takže zítra si jdu pro zápočet z fyzioly a v indexu už mám známku z chemie, žůžo, předtermíny jsou krásná věc, říkám si teď :-).

Měl nás původně zkoušet Doc. Kleibel, ale nestalo se tak. Byla jsem z toho v šoku, protože jsem očekávala týpka, co se chová asi jako Prokop… takže víte jak, no necítíte se zrovna jako kingové. Ale místo něj přišel prof. Borovanský (jestlipak je to potomek Borovanského – anatoma). A ten, no jak to říct, podle mě z té zkoušky udělal trochu frašku. Když napíše trojku slečně, která ani nenakreslí prolin a plete si pyrimidin s purinem, existuje vůbec někdo, komu by tu zkoušku mohl nedát? Člověk je rád, že na těch ústavech sedí i někdo hodnej, ale… A jak to u mě probíhalo. Napsala jsem skoro všechno, co jsem věděla, na papíry a on si to přečetl, řekl že nemá co dodat, zeptal se jestli se dá melatonin podávat v tabletách a odcházela jsem. Jo ale nejdůležitější věc… znal Kostelní Břízu! Nou koment :) Prý tam začínala jeho lékařská kariéra, určitě půjdu v jeho profesorských stopách :D.

Takže zítra vstávám v 6, jedu nach Sokolov, nach KV, pak nach KB či Rudolec či nach někam jinam, ve čtvrtek ráno nach Praha, ve čtvrtek večer nach Brusel, v pondělí ráno nach Praha a fyziologie volá… Achjoo, už teď mě to nebaví ;). A jsem vystěhovaná z koleje. Teda skoro, náš náklaďáček nestačil a bude se muset jet ještě jednou, haha. Tak a teď si půjdu lehnout s maminkou a kouknem na pár dílů Poirota (Alice důchodkyně). No na pár dílů… mamka bude spát za tři minuty a já za šest. A pak mě ve dvě vzbudí Fáty, vyžene mě a já pocupitám pěkně k sobě a budu zahřívat další postel. Tragödie.

Jéžiš já mám takovou radost! :-)