Výpisky z knih

Vzkříšení – L.N. Tolstoj
Matka – Karel Čapek
Stepní vlk – Hermann Hesse
Traktáty a diktáty – Ladislav Klíma

Vzkříšení – L.N. Tolstoj

Člověk často cítí, že nemá práva soudit.

Za nic se nemohl donutit, aby se tvářil roztomile.

Pane Bože, pomoz mi, pouč mě, přijď a usidliž se ve mně a očistiž mě ode vší skvrny.

Toho léta u tetiček prožíval Něchljudov ono nadšení, kdy jinoch poprvé bez cizího návodu, sám poznává všechnu krásu a vážnost života i všechen význam práce, která je člověku v životě uložena, kdy vidí možnost nekonečného zdokonalování sebe sama i celého světa a oddává se tomu zdokonalování nejen pln naděje, nýbrž také pln jistoty, že dosáhne veškeré dokonalosti, kterou si představuje.

Nejenže si nepřál zmocnit se jí tělesně, ale jímala ho jrůza při pomyšlení, že by k ní mohl mít takový vztah.

A celá ta strašná změna se s ním udála jen proto, že přestal věřit sobě a začal věřit druhým. Přestal věřit sobě a začal věřit druhým proto, že věřit sobě a podle toho žít bylo příliš těžké.

Ošklivý čin jenom dláždí cestu dalším ošklivým činům. Ale ošklivé myšlennky nás nezadržitelně vláčejí po té cestě.

Byl jsem u Nataši a právě ze samé spokojenosti s vlastní osobou jsem byl špatný, zlý a zbyl ve mně skličující pocit.

A proto pořád nadouval rty a dalo mu velkou námahu, aby se nerozplakal, neboť si myslil, že plakat v takových případech je hanba.

S věcmi můžeme nakládat bez lásky, můžeme bez lásky kácet stromy, dělat cihly, kout železo. Ale s lidmi nemůžeme jednat bez lásky… Vzájemná láska mezi lidmi je základní zákon života lidského.

Měl vlastní teorii, podle níž je rozmnožování lidí pouze nižší funkcí člověka, kdežto vyšší funkcí je služba všemu živému, co již existuje.

Tím si Něchljudov vyložil podivuhodný jev, žei ti nejmírnější lidé, kteří nedokázali způsobit trýzeň živému tvoru, ba nemohli se na něco takového ani dívat, se klidně připravovali k vraždění lidí a téměř všichni uznávali vraždu v jistých případech za zákonnou a spravedlivou jakožto prostředek k sebeobraně a k dosažení nejvyššího cíle, obecného blaha.

… mučivý pocit mravní nevolnosti přecházející v nevolnost fyzickou.

Vše mu připadalo nesmírně prosté, jasné a nepochybné. A při jeho omezeném a jednostranném nazírání bylo všechno vskutku jednoduché a jasné. Jeho sebedůvěra byla tak veliká, že mohla lidi jen odpuzovat nebo si je podrobovat.

Lidi věřím druhým, ale ne sobě.

Jediný a neklamný prostředek, jak zachránit lidi před děsným zlem, kterým trpí, záleží v tom, aby lidé vždy uznávali, že jsou vinni před Bohem a že proto nemohou trestat jiné lidi ani je napravovat.

… žijeme v bláhovém přesvědčení, že jsme sami pány svého života, že nám byl dán pro rozkoš.

Matka – Karel Čapek

Matka: Co vy víte, co je pořádek.
Kornel: Dát věci tam, kde byly.
Petr: Dát věci tam, kde mají být.
Matka: Ba ne, dát věci tam, kde jim je dobře.

Otec: Já jsem se tam děsně zlobil, dušinko.
Matka: Proč?
Otec: Protože to vlastně bylo zbytečné. Náš plukovník udělal chybu, víš? Hlavní kolona měla počkat dole, a do toho průsmyku se měly poslat aspoň dva bataliony. A horská baterie. Já to věděl předem. Říkal jsem to plukovníkovi a on mi řekl: Jak se zdá, majore, máte strach –
Matka: Richarde! A proto jsi šel – na smrt?
Otec: Hlavně proto, dušinko, hlavně proto. Aby náš plukovník viděl, že já jsem měl pravdu, víš?

Ondra: Povinnost vědy. Víš, maminko, byla to moc zlá nemoc; a ti lidé tam dole – kdybys je viděla umírat, sama bys řekla: Ondro, nemůžeš je tak nechat. To je těžká věc, mami, někdo tam musel jít.
Matka: Ale nemusels to být zrovna ty, Ondro, to mi nenamluvíš.
Otec: A proč ne zrovna on? Já myslím, že měl dobrou hlavu. Na takové věci, holčičko, musejí jít vždycky ti nejlepší.
Matka: A ti nejlepší na to mají zemřít?
Otec: Nu ano. Jinak to nejde, dušinko, ti nejlepší musejí vždycky jít napřed, víš?

Matka: Ale já jsem měla vždycky jenom jejich zájmy, rozumíš? Vy všichni, vy jdete za svými věcmi, za svou ctí, za svým posláním, já nevím za čím velikým, já tomu ani nerozumím. Ale já, já jsem šla jenom za vámi. Já jsem neměla žádné jiné poslání než vás. Já vím, nebylo to nic velikého: jen starat se a milovat – Ale když jsem vám, pěti dětem, nesla na stůl mísu jídla, bylo to pro mne jako bohoslužba.

Matka: Máte pravdu, já tomu asi nerozumím. Na příklad tvůj tatínek padnul, protože bylo nutno pobíjet nějaké divochy. A ty, Ondro, tys umřel na to, žes jim chtěl zachraňovat životy. Vidíš, na to jsem asi hloupá. Každý děláte něco obráceného, a pak mi řeknete, že jsou to veliké úkoly, maminko, tomu ty ani nemůžeš rozumět. Jeden z vás bude něco stavět a druhý to bude bourat; a mně řeknete, že to jsou ohromné věci, mami, to my musíme dělat, i kdyby nás to mělo život stát! Život! Vám se to mluví, sám zemřít, to by každý uměl; ale ztratit muže nebo syna, to byste teprv viděli, co to je – to byste viděli -
Ondra: V tomhle… snad máš pravdu, mami.
Matka: A i kdybych neměla… Já nechci mít pravdu, já chci mít vás, já chci mít své děti!

Ondra: Mami, ty se nás bojíš?
Matka: Jak bych se vás mohla bát, můj hochu! Pojď sem blíž, Ondro, ukaž se mi. Kdybys věděl, jak ti sluší ten bílý plášť! Vždycky jsem si myslela, že budeš jednou u mne, až… až se budu loučit s dětmi –
Ondra: Ale jdi, maminko, ty tu budeš ještě moc dlouho! ty tu budeš pořád, víš?

Jiří: No, víš, mami – Ale nebudeš se na mne zlobit? Mně se totiž něco porouchalo na letadle, víš? To je to celé.
Matka: Jirko, tobě se něco stalo?
Jiří: Nic, mami. Opravdu, ani to vůbec nebolelo. Víš, mně se u letadla ulomilo křídlo – a tak, víš?
Matka: Jiří, ty přede mnou něco tajíš!
Jiří: Nesmíš se zlobit, maminko, ale já jsem se zabil.
Matka: Ty… ty…
Jiří: Prosím tě, mami, nerozčiluj se!
Matka: … ty jsi tedy mrtev, Jiříčku?
Jiří: Ano, mami, já jsem… to, čemu se říká mrtev
Matka kvílí: Ježíši Kriste, Jiří, Jiříčku
Ondra: Tiše, tiše, maminko, musíš být klidná.
Matka: Jirko, ty jsi se mi zabil!
Otec: Musíš to nést statečně, dušinko, vidíš přece, že zemřel jako hrdina. Byla to krásná smrt.
Matka jako zkamenělá: Krásná smrt -

Matka: Já se snažím rozumět všemu, Kornele. Ale nemohu, nu. Jak může někdo zavřít mého syna, když nikomu neublížil, tomu asi budu těžko rozumět.

Matka: Jen aby se nic nestalo Petrovi!
Kornel poslouchá u okna: Jen aby se nic nestalo našemu národu, maminko.

Petr: To ti je tak vášnivá situace – Vojáci se smáli a já taky. Nějak nám to všem ulevilo, víš? Tak on zrudnul, vytasil šavli a vřísknul: Pozor! K líci zbraň! – Já vám řeknu, mládenci, já měl co dělat, abych nepadl na kolena nebo co. To vám je najednou takový ohavný pocit slabosti v nohách… v žaludku… brr! jako hadr jsem si připadal. Zvláštní, ani se nepamatuji, že ten nácek zařval Palte. Jenom jsem cítil, jak mi do vlasů vane chladný vítr.

Petr: Ano, ať je zač umírat! Černí, do boje! Za naši svobodu! za naše vítězství! Za nový svět! Kamarádi, kamarádi, nedejte se! Ať na to zajde celé město, ať se podřeže národ, ať na to svět praskne: jen když to vyhraje naše věc! Raději všichni pojít, než aby měli vrch ti bílí psi –

Matka: Ne, Toni, já jsem stará… a tvrdohlavá ženská. Já nedám svého syna… na něco, co jsem proklela. Mě už ty vaše války přišly příliš draho, synáčku. Ty nepůjdeš, já tě nepustím.
Toni: Mami, to mně přece nemůžeš udělat! Uvidíš, já… já ti uteču! Uteču! Uteču!
Matka vstane: Tak počkej, podívej se na mne, Toni! Podívej se na mne!
Toni: Maminko, když tě tak prosím –
Matka: Ty bys mne tu nechal, můj jediný? Na to ty nemyslíš, co by bylo se mnou? Jak bych já mohla být živa, kdybys ty mi odešel? To mně přece nemůžeš udělat, Toni, já už mám jenom tebe.

Toni: Prosím tě, maminko, nezlob se na mne; víš, já ti to neumím tak říct, ale nech mluvit ji… vlast, a uvidíš… uvidíš sama, že musím jít jako všichni…
Matka: Nic neuvidím, Toni. Copak nevíš, že jsem slepá pláčem?

Matka: Je! Vida, co jste toho na mne vytáhli! Čest! svědomí! přesvědčení! povinnost! A to má být všecko? Víc už nevíte?
Ondra: Co tím myslíš, mami?
Matka: Vy jste mi zapomněli říci: Tomu ty nerozumíš, maminko. To je mužská záležitost.

Matka: Tatínku, poslal bys posledního syna do války?
Starý pán: Holčičko, my jsme byli takový starý svět – Vy jste jiní. Vy už jste si na války a takové věci zvykli. Jeden mrtvý, tisíc, sto tisíc mrtvých, co to pro vás je? Ale my, kdepak! válka, to pro nás bylo – jako báje, víš? Jako něco, co snad u nás ani nemůže doopravdy být.

Starý pán: Víš, když ty ses měla narodit, tak to tvou maminku mohlo stát život. já jsem klečel u ní a… nu, hrozně jsem se styděl, víš? Říkal jsem si… taky tady má žena dává všechno v sázku, aby se narodilo dítě, – a co já? – Tak vidíš, to je cena života: že se za něj platí… třeba i životem.

Matka: Ale vy, vy jste vždycky měli nějaký svůj svět, kam jsem já za vámi nemohla; měli jste svůj svět, kde jste si hráli na velké… Copak si myslíte, že jste pro mne někdy byli velcí a dospělí? Vy? Ne, hoši; jen zabitá mláďata jsem ve vás viděla, jen malé, hloupé děti, kterým se stalo neštěstí – I ty, Richarde! Víš, co ty jsi pro mne byl? Muž, který spí po mém boku s otevřenými ústy; slyším ho dýchat a celým svým tělem, celou svou radostí cítím, že je můj. A najednou mi ho někde daleko zabíjí! Copak nechápete, jak je to nesmyslné? Jak já k tomu přijdu, co mně bylo po nějaké vaší hloupé, cizí Africe? A přece já, já jsem za ni musela dát člověka, který byl můj –

Otec: Ty jsi tak prudká, víš? Ty bys taky šla na smrt, miláčku, kdyby to muselo být.
Matka: Ale za vás, člověče! Za vás a za nic jiného! Za svého muže a za svou rodinu, za děti – Co mně ženské bylo kdy po něčem jiném! Ne, ne, ne, já vám Toniho nedám!

Stepní vlk – Hermann Hesse

Člověk by měl být hrdý na bolest – každá bolest nám připomíná naši urozenost.

Kdo myslí, kdo z přemýšlení dělá to hlavní, ten to s ním může sice přivést daleko, jenomže to právě vyměnil zem za vodu a jednou se v ní utrouní.

Vzplane pak ve mně touha po silných pocitech a po senzacích, vztek na tenhle bezbarvý, plochý, normovaný a sterilizovaný život.

Neboť to jsem si ošklivil, to jsem nenáviděl a proklínal ze všeho nejvíc: tu spokojenost, to zdraví, to pohodlí, ten pěstěný optimismus měšťáků, tohle tučné, zdárné plemeno prostřednosti, normálnosti, průměrnosti.

Měšťáctví totiž, jakožto stále existující stav lidstva, není nic jiného než pokus o vyrovnání, než než snaha o vyrovnaný střed mezi bezpočetnými extrémy a protikladnými dvojicemi lidského chování.

Měšťák je tedy bytostně stvoření s chabou životní hybnou silou, stvoření úzkostlivé, bojící se sebeobětování, snadno ovladatelné.

Už jsem tenhle krotký, falešný, způsobný život nemohl snést.

Vážnost, chlapče, je věcí času; vzniká, tolik ti prozradím, z přeceňování času.

Vždycky existuje pár takových lidí, kteří po životě požadují to nejvyšší, a těžko se dokáží smířit s jeho hloupostí a surovostí.

Taková kabelka nebyla jen kabelkou, peněženka nebyla peněženkou, květina květinu, vějíř vějířem, všechno byl konkrétní materiál lásky, magie, vzrušení, byl to posel, podloudník, zbraň, bitevní signál.

Až moc dobře to chápu, a zrovna tak i tvůj odpor k politice a smutek ze žvástání a neodpovědných čachrů politických stran, tisku, tvé zoufalství z války, z minulé i z těch budoucích, z toho, jak se dnes myslí, čte, staví, jak se dělá hudba, co se oslavuje a čemu vyučuje! Máš pravdu, Stepní vlku, tisíckrát máš pravdu, a přesto musíš podlehnout. Pro tenhle jednoduchý, pohodlný dnešní svět, který se spokojí s takovým málem, jsi moc náročný a hladový, svět tě vyvrhne, pro něj máš o rozměr víc. Kdo dnes chce žít a radovat se ze života, ten nesmí být jako ty a já. Kdo žádá místo fidlání hudbu, místo zábavy radost, místo peněz duši, místo patlání opravdovou práci, místo hříček opravdovou vášeň, pro toho tenhle hezoučký svět není žádný domov…

Vždy to bylo tak a vždy bude, že čas a svět, peníze a moc patří těm nízkým a povrchním a že těm druhým, pravým lidem, nepatří nic. Nic, jen smrt.

Teď jsem byl zase mlád, a to, co jsem v sobě cítil, ten žhavě proudící oheň, ta mocně vábící touha, ta vzněcující vášeň jako vlahý vítr v březnu, všechno bylo mladé, nové a pravé. Ach, jak znovu zaplál ten zapomenutý oheň, jak vzdouvavě a temně zaznívaly tóny té dávné doby, jak mi plamenem zahořela krev, jak mi to v duši volalo a zpívalo!

Poprvé v životě jsem pozoroval, jak je to děvče krásné, jak krásně jako sen hraje vítr v jejích jemných vlasech, jak krásně a vzrušivě padnou jejímu mladému tělu tenké modré šaty, a tak jako mě s tou hořce kořennou chutí rozkousaného pupene prostoupila celá ta tísnivě sladká jarní touha a úzkost, tak mě při pohledu na dívku naplnilo všechno smrtelné tušení lásky, tušení ženy, děsivá předtucha nesmírných možností a příslibů, bezejmenných rozkoší, nepředstavitelných zmatků, úzkostí a bolestí, nejvroucnějšího vykoupení i nejhlubší viny.

Traktáty a diktáty – Ladislav Klíma

Láska k sobě jest absolutní, absolutistickou královnou všeho, je centrem věčně nehybným, kol něhož však vše se točí a osciluje. Základní snahou člověka je docházet stále triumfujícího uspokojení sebou, – ne nad svými činy, ale jejich předpoklady: svými ctnostmi. Větší část duševní činnosti absorbována je, třeba latentně, stálým zapuzováním pochyb o vlastní ceně a stálým přesvědčováním se před zrcadlem, jímž pouze jsou člověku všechny věci a činy, že je krásný. Šťastným, světlým, silným, dobrým činí jej vše, co mu k tomu napomáhá; skličuje, otravuje, deprivuje ho v nejvyšší míře, co jej v jeho očích zhyzďuje a snižuje.

Kdo ustavičnou chválou posiluje jeho víru v sebe, jeho hrdost, ješitnost, nejen šťastnějším, i lepším činí jej, – prokazuje mu největší, nejbezprostřednější, neušlechtilejší – vlastní dobrodiní; dobročiněním par excellence je – lichocení.

Dárce chvály, jako každý jiný dárce, nesmí být skrupulózní, vybíravý, skoupý, nemá-li být špinavým a urážejícím; plnýma hrstěma nutno rozdávat, aby zastřeno bylo zahanbení, které každé dávání působí.

Není větší lži nad víru, že víme pravdu, – větší nestoudnosti a hlouposti; není většího dominia lží nad nestoudnost a hloupost.

Co je pro bylinu světlo, to pro duši lichocení. Každé, i to nejnemotornější a nejprůzračnější, aspoň trochu blaží.

A není víra, že něčím jsme, již částečným bytím tím?

Ale nezměrná je psychologická tupost a indolence lidí…!

Ale každý silný duch není ničím než vybočením z řady! A jeho heslo je: co dělám, chci dělat radikálně! Jsem-li nucen smočit ve špíně prst, málo na tom záleží, smočím-li tam celou pěst. Tím může se věc státi dokonce lepší.

Saepe nimium vertitur in eximium.

Typický člověk nerad druhého chválí, nepřeje mu ctností, nepřeje mu radostí. Zdá se mu, jakoby každou chválou jeho samého ubylo; vidí v jiném svého nepřítele, jehož každé povznesení znamená jeho vlastně snížení.

… stejně obecné jako idiotské zaměňování lidí za černé nebo bílé figury šachové. Každý je přibližně stejně „dobrý“ a „špatný“, vše jest obojí; každá vlastnost podmíněná přítomností svého opaku.

… žádné empirické, imanentní poznání ducha trvale neuspokojí, že „skutečnost“ je ve skutečnosti jen močálovou nížinou bezmezného duševního světa, že jasnost reálního poznání jest jen zdánlivá, že jistotu o reálnosti reality bylo by možno získat jen pomocí idealiastních a metafyzických pravd; že jeho vědění jest jen vírou.